Ten okamžik byl krátký a nezaznamenatelný, ale právě to ho činilo tak nádherným.
Cesta vlakem bývá různá a zaleží na spoustě okolností, jestli si ji člověk užívá, nebo ne. Pokud je vlak přeplněný, lidé se s těžkými zavazadly mačkají skrz úzkou uličku podél zabraných kupé ve snaze najít aspoň jedno volné místo a ve vzduchu vládne napjatá a nepříjemná atmosféra. Člověk si tak tu cestu moc neužívá, ačkoliv má vlaky a cestování třeba rád. Ale pokud jedete poloprázdným vlakem v klidné zimní ráno, topení vám hřeje na zmrzlé nohy a za okny se vám míhá jemně zasněžená krajina, cesta je mnohem příjemnější a téměř ani nemáte potřebu stěžovat si, že jste museli vstávat brzy. Na to si totiž stěžuji skoro vždy, když jsem nucena k brzkému vstávání. Spím ráda a hodně, a když mě otravné vyzvánění budíku vzbudí uprostřed snění a musím vstát ještě za tmy, příliš se do zrcadla u čištění zubů neusmívám.
Dnešní ráno bylo podobné, ale v duchu jsem si nestěžovala více než při vstávání do školy, protože jsem vlastně vstávala ve stejnou dobu. Ale člověku se z vyhřáté postele i tak nechce, takže můj odraz v zrcadle se dočkal akorát rozespalých očí, zamračeného obočí a rozcuchaných vlasů. Tma se za okny držela ještě v sedm hodin a pomalu se rozjasňovalo, až o půl hodiny později. Do vlaku jsem nastoupila už za světla, ale teprve za jízdy jsem si všimla, že slunce z horizontu teprve vyjde a mně se rozjasnily oči jako malému dítěti při pohledu na vánoční stromek.
Co mě na světě nikdy neomrzí, je Vesmír samotný a jeho genialita a kreativita. Okamžiků, kdy můžeme obdivovat Vesmír a Matku Země je nespočet a já se teď chci zaměřit pouze na jeden, který se dnes odrazil v mých očích. Východ slunce.
Východy a západy slunce jsou jedny z nejnádhernějších scén, které nám Vesmír poskytuje každý den, a proto možná spoustu lidí tolik nezajímají. Já je ovšem miluji, protože jsem člověk, co ve dvaceti stále vnímá okolní svět dětskýma očima a vidí kouzlo v okamžicích, které spoustu lidí přehlíží.
Jeden takový okamžik mě právě přiměl toto napsat. Slunce už vycházelo a svými zlatavými paprsky roztřpytilo slabou vrstvu sněhu na polích a holých zmrzlých větvičkách. Zabarvovalo kraje obláčků hřejivými barvami a zbytku jasné oblohy dodalo svůj obvyklý azurový nádech. Pak vlak vjel do kolejnic obklopených malým lesem a sluneční paprsky se začaly lámat skrz mezery mezi stromy a pronikaly přímo do oken vlaku a mé tváře. V ten okamžik jsem na chvíli zatajila dech a uchváceně sledovala tu pohyblivou scénu před sebou. Díky okolním stínům, které stromy tvořily, se paprsky kontrastně zdály ještě silnější a jejich zlatá zář polykala obrysy všech kmenů, větví a pár zaschlých listů, které od podzimu stále nechtěly spadnout. Najednou jsem neviděla sníh, ale zdálo se mi, že mi příroda kvetla před očima a měla jsem pocit, že je venku jaro. Vnímala jsem teplo, ale ne kvůli blikajícím paprskům ve tváři, nebo kvůli topení u mých nohou. Cítila jsem takový ten hřejivý pocit, který vnímáte jen uvnitř sebe, když se zamyslíte nad zrovna běžícím okamžikem a pro sebe si řeknete, že se máte dobře, a že je život krásný. Zpoza stromu pak najednou vyskočila srnka a prchala od hlučného vlaku dál a o několik metrů hned další. Pozorovala jsem jejich skákající bílé ocásky, dokud mi nezmizely z dohledu a chvíli na to vlak vyjel z lesa a kouzlo bylo pryč. Opět nastala zima.
Já ale stejně ještě několik vteřin zírala ven, okouzlená tím, co jsem zrovna viděla, a v hlavě jsem se snažila celou scénu zopakovat, ale už to nebylo ono. Přesto mi začaly v myšlenkách skákat slova, která zrovna sepisuji a ať je čtu, doplňuji, měním a obnovuji sebevíc, nejsem schopna přijít na to, jak lépe ještě ten krátký a nádherný okamžik popsat, abyste si ho mohli představit co nejživěji. A ono to nejde. Ale zřejmě to je na té přírodě právě tak krásné.
Mnoho malířů maluje krajiny a mnoho fotografů krajiny fotí. Někdo přírodu dovede vytvořit v animovaném filmu a jiní se její krásu snaží popsat slovy. A bývají to díla nádherná a fascinující a můžeme na ně zírat hodiny a hodiny a libovat si nad genialitou toho umělce. Ale nikdo není větší umělec, než příroda sama. A nic není lepší záznam, než přítomnost viděná na vlastní oči.