Příběh o malém děvčátku, které našlo nový domov a radost během Vánoc.
V krbu praskal oheň a celou chatou se prolínala vůně pečících se perníků. Muž k nim přistoupil a nasál vzduch do plic. „Nádherně voní,“ usmál se a otočil se na ženu. „Nenašel by se třeba jeden tvarově nepovedený, který bys mi mohla přenechat?“
Žena s úsměvem přikývla. „Dělám jich několik navíc, určitě nám zbydou. Neprodám je všechny. Ať si aspoň na něčem pochutnáme.“
„Pokud se zadaří, tak až přijdu z lesa, donesu třeba i nějakého ušáka na štědrovečerní večeři.“
„To by bylo skvělé,“ přitakala žena. „Každopádně si nepamatuji Vánoce, kdy by se ti to nepodařilo.“
„Stejně jako tobě se nikdy nepodařilo ty perníčky připálit.“
Žena se lehce zasmála, ale pak jí koutky úst trochu smutně poklesly. „Aspoň že v něčem se nám daří,“ povzdychla si a zadívala se do plamenů.
Muž ji konejšivě objal kolem ramen a políbil na spánek. „Neboj se. Jednou se nám děťátko narodí.“
Žena se pousmála, pokývla hlavou a koukla se z okna. „Tak vyraž, než se setmí. Ve tmě by se ti asi špatně lovilo.“
Muž přikývl, popadl svou kuš a sekeru a s rozloučením se vydal ven k lesu. Pod nohama mu křupal čerstvě napadený sníh, ve kterém mohl krásně vidět stopy zvěře, která se lesem procházela. Poznal stopy zajíce a poměrně čerstvé, tak je začal sledovat. Z tichého stopování ho ale vyrušil podivný zvuk nepatřící žádné zvěři ani stromům. Zastavil se a naslouchal- Opět se to ozvalo a muž tentokrát poznal, co to je. Tiché, dětské vzlykání. Rozhlédl se, ale nic neviděl, ačkoliv slyšel vzlyky poměrně zblízka. Stačilo ale jen popojít o pár kroků a spatřil malou, mrazem prochladlou dívku, která se pevně držela mladičké borovičky. Muž k ní se starostlivou tváří hned přiskočil a opatrně děvčátku odhrnul vlasy z čela, aby jí viděl do tváře. Dívka nedala nijak najevo, že jeho dotyk vnímá, ani oči neotevřela. „Co tu děláš?“ zeptal se jí muž, ale dívka neodpověděla. „Jsi celá promrzlá. Ty ses ztratila? Kde máš domov?“ pokoušel se jí ještě rozmluvit, ale dívka jen stále křečovitě svírala ruce kolem úzkého kmene stromu a znovu tiše vzlykla. Muž se jí pokoušel zvednout, ale dívka se stromu držela tak pevně, až se zdálo, že je k němu přimrzlá. Muž chvíli přemýšlel, potom vzal svou sekeru a několikrát sekl skoro až ke kořenům stromku, aby ho mohl useknout a aby dívku nezranil. Dívka se stále pevně držela, a tak ji muž vzal do náruče a druhou rukou přidržoval strom. Došel s ní ke dveřím jeho domu, a jelikož měl plné ruce, zabouchal na dveře špičkou boty.
Žena mu s tázavým výrazem otevřela, a jakmile je spatřila, téměř se vylekala. „Kristepane,“ zalapala po dechu. „To ale není zajíc, drahý. Kdes jí našel?“
Muž s dívkou i stromem vešel dovnitř. „V lese. Nevím, co tam dělala, vůbec nic mi neřekla, ale je celá zmrzlá.“
„A proč s sebou táhneš ten strom?“ zeptala se ho s povytaženým obočím.
„Vůbec se ho nechce pustit. A nemohl jsem jí tam nechat. Pomož mi s ní.“
Žena hned dívku vzala do náruče, zatímco muž u ní stále přidržoval strom a společně dívku položili ke krbu.
„Přilož,“ řekla žena. „Je vážně hrozně ledová, chudinka.“ Starostlivě si dívku prohlížela a s mateřskou péčí jí hladila po promrzlé tvářičce, která pomalu začínala nabírat barvu.
Dívka najednou otevřela oči, jako by se probrala z hlubokého spánku a pohlédla na své dva zachránce. Žena se na ní laskavě usmála. „Ahoj, maličká. Jak se jmenuješ?“
Dívka ale nepromluvila a jen sklopila oči. Pak se pomalu pustila stromu, otočila se ke krbu a smutně se dívala do plápolajícího ohně. Žena se bezradně koukla na muže a ten jen pokrčil rameny. Žena pak vzala jehličnatou větvičku stromku a nechala jí projet mezi svými prsty. „Co uděláme s tím stromkem?“
Muž se zamyslel. „Můžeme ho ozdobit,“ navrhl a koukl na upečené perníčky. „Máme dost perníčků a zbylo nám i několik jablíček.“
„To je dobrý nápad,“ pousmála se žena a krátce pohlédla na dívku s myšlenkou a hlavně nadějí, že by ozdobený stromek mohl děvčátko rozveselit. Dali se tedy do zdobení. Věšeli na větvičky malá jablíčka a čerstvě upečené perníčky a potom od stromku kousek odstoupili, aby si ověřili, jak to stromku sluší.
„Ještě sem by se jeden perníček hodil,“ podotkla žena a ukázala na prázdnou větev. V tom se k ní natáhla malá ručka s perníkem v ruce. Žena pohlédla dolů a zadívala se do očí dívky, která jí podávala perník. Vzala si ho, provlékla jím provázek a pověsila a dívka se spokojeně usmála. Jak ženu tak muže její úsměv náramně potěšil a také se na ní usmáli. „Líbí se ti?“ zeptala se žena.
Dívka s úsměvem přikývla. „Je krásný,“ zazněl její jemný hlásek. „Nejhezčí, co jsem kdy viděla.“
Muž si k dívce přidřepl. „Odkud jsi, maličká?“
Dívka sklopila hlavu a zadívala se na své malé dlaně. „Utekla jsem od své tety. Je zlá, moc zlá. Nemá mě ráda a bila mě.“
Žena zděšením vytřeštila oči a konejšivě dívku pohladila po paži. „Ty… Ty nemáš rodiče?“ zeptala se jí opatrně a dívka smutně zakroutila hlavou: „Oba mi zemřeli před rokem.“
Muž s ženou si vyměnili starostlivé pohledy a oba potom lehce pokývli hlavou, jako by si vzájemně četli myšlenky. Otočili hlavy zpátky k dívce a pousmáli se. „Poslyš,“ začal muž, „víme, že rodiče už ti nikdo nenahradí. Ale i přes to – nechtěla bys tu s námi zůstat?“
Žena se přidala: „My žádné děti nemáme, i když si je moc přejeme, ale starali bychom se o tebe, jako o vlastní,“ usmála se na ní vlídně a dívce se rozzářily oči štěstím.
„To opravdu? Můžu tu s vámi zůstat?“
Oba s úsměvy přikývli. „Chtěla bys?“ zeptal se muž znovu.
Dívce se do očí nahrnuly slzy štěstím a radostně pokývla hlavou. Žena ji objala a pohlédla jí přes rameno na muže. „To je ten nejhezčí dárek, který jsi mi kdy z lesa přinesl.“ A od té doby zdobili stromek na každé Vánoce.