Tři vánoční dopisy Ježíškovi zachycující dětská přání, víru i bolestnou ztrátu matky.
Drahý Ježíšku, panáčku milý,
máš pro mě krátkou chvíli?
Už je mi pět a mám plnou hlavu přání,
panenku, plyšáčka a štěňátko na hraní.
Ještě nevím, jak se bude jmenovat,
Alík, Maxík nebo Ferda snad?
Taky bys mi, Ježíšku, mohl přinést šatičky,
pro princeznu a k tomu hezké botičky,
a možná i třpytivá křídla,
abych vypadala jako víla,
trochu s nimi zatřepotat,
jako motýlek si poletovat
a se svou hůlkou kouzelnou,
vyčarovat říši nádhernou,
která vyhlásí mě královnou,
a daruje mi korunku zdobenou.
Snad to příliš troufalé není,
tolik dárků po Tobě chtít,
maminka mi říká: „Věř svému snění,
všechno se ti může vyplnit."
…
Drahý Ježíšku, panáčku milý,
tři roky jsem Ti nepsala.
Vím, že se tvrdí, že nejsi živý,
ja se však Tvými dary vždy chvástala.
Vánoce se opět blíží,
mně jen jedno přání na rtech pluje,
maminku na hrudi bolest tíží,
u ranhojičů se uzdravuje.
Zbav ji prosím nemoce,
na Štědrý den, ať jsme spolu,
chceme jí mít po ruce,
tak ať jde s námi domů.
…
Drahý Ježíšku, panáčku milý,
proč já vlastně píši Ti?
Vím, že neexistuješ, že nejsi živý,
pár slov však musím napsati.
Maminka mi jednou řekla:
„Následuj své sny na každém kroku."
Věřím v ně stále, jak mi vnukla,
byť už nestojí po mém boku.
Chybí mi, Ježíšku, moc se mi stýská,
jsou to dva roky, co nás opustila.
Pokud dokážeš zázraky, jak se říká,
smrt zrádná by ji propustila.
Je to mé jediné přání,
už nikdy nic po Tobě nebudu chtít.
Snad tušíš, jak taková ztráta zraní,
ja bez maminky nemůžu žít.