Hodiny tikají, čas běží a květiny kvetou a vadnou. Zvířata dýchají a hynou. Hory pomalu rostou a rozpadají se. Lidé se rodí a odcházejí. Všechno jednou musí zemřít. Proč to ale tak je?
Mnoho lidí říká, že se smrti bojí. Proč? Protože nikdo skutečně neví, co po smrti přichází a lidé mají strach z něčeho neznámého. Možná jsme to kdysi věděli, co bylo a co bude, než naše duše přišly na tento svět. Ale v prvním nádechu čerstvého kyslíku jsme zapomněli. A proč? Abychom mohli znovu objevovat smysl bytí. Možná jsme ho dosud nepochopili, a proto nám kdosi dal další šanci, abychom našli důvod, proč vlastně žijeme.
Někomu se to podaří, někomu ne. V takových chvílích, kdy naše kůže přibude o další vrásku, vlasy se změní na odstíny šedé a naše pohyby budou stále pomalejší, nás napadne touha omládnout a žít ještě déle, než nám naše tělo naznačuje. Být nesmrtelný – co to vlastně znamená? Co to obnáší?
Přede mnou leží smlouva. Je vypsaná úhledným inkoustovým písmem, po krajích zlatě zdobená a elegantním perem v mé ruce stačí zaměřit na poslední zlatý řádek čekající na můj podpis, který změní můj život v nekonečný. Být navždy mladá a krásná. Mládí a krása je moc. Kdo netouží po moci? Byla bych nesmrtelná, nemusela bych se bát, že v životě něco nestihnu. Poznala bych staletí různých dob a za několik let bych možná mohla číst v učebnicích dějepisu o činech, kterých jsem se osobně zúčastnila. A přitom by se mi to zdálo jako včera a ne jako sto let. Pro nesmrtelné se zastaví čas, ale zároveň vnímá staletí jako dobu měsíců.
Ale co nevýhody? Pomyslel někdo na ně? Co ostatní lidé? Poznala bych jich spousty. Jenže jejich čas se pro ně nezastaví, oni stále stárnou a později zemřou. Jistě, seznámila bych se s jinými, ale nahradí mi nové známosti ty staré? Zahladí tu bolest po smrti mých přátel, kterou bych mohla cítit? Co když se zamiluji? Co když se zamiluji tak zoufale, že si najednou budu přát zemřít s ním? Budu schopna se dívat na jeho stárnoucí tvář, dokud mezi námi nebude takový rozdíl, že by můj milenec vypadal spíš jako můj dědeček? Bude vůbec on schopen snést pohled na mou neměnící se tvář? A co když budeme mít děti? I ony jednou zestárnou a zemřou a jejich děti hned potom a další generace stále dokola, dokud…
Dokud nezůstanu úplně sama. Dokud mi konečně nedojde ta krása krátkého a přece dlouhého života. Ten pocit vědění, že člověk jednou musí odejít, mu dává možnost prožít každý okamžik, jako by byl už poslední, a tím ho činí výjimečným. Možnost vydolovat ze své mysli a těla všechno tak, jak nejlépe dovede, aby se ve stáří mohl podívat zpátky do obrazu své minulosti a spokojeně se usmát. Možnost splnit si své sny a žít spokojeně tak, že až se k jeho smrtelné posteli přiblíží smrt, on se do její tváře usměje a vkročí do její náruče jako do brány za dalším dobrodružstvím.
Smrt není noční můra. Smrt je nový život. A sen o lidské nesmrtelnosti je pouhá iluze moci. Nesmrtelnost je věčné prokletí. Život je dar. Proto házím smlouvu do ohně a tím elegantním perem si na ruku píšu velkými písmeny: „ŽIJ!“.