Tátova křídla

Přistupuju k její posteli a lehám si za její záda. Jednou rukou ji objímám a druhou hladím po vlasech. „Promiň mi to, srdíčko. Tohle jsem nechtěl. Promiň.“ Chvíli ještě pláče a já ji nepřestávám utěšovat. „To nic, všechno bude v pořádku. Jsem tu s tebou.“ Vypadá to, že se pomalu uklidňuje a já jí s úlevou dám pusu do vlasů. „Jen spi. Ráno ti bude líp, uvidíš. Spinkej.“ S posledním trhaným nádechem zavírá oči a pak začíná klidně dýchat. Z mokrých dlouhých řas jí skápne ještě jedna slza a její tělo se pak celé schoulí do klubíčka, s plyšovou pandou stále v rukách. „Tak je to správně. Sladce spi a ať se ti zdají krásné sny. Já ti na ně dohlídnu, dobře?“ Stále u ní ležím a hladím ji po vlasech, a když usíná, hraju si se svou představivostí a vytvářím v hlavě pěknou scénu plnou neomezené fantazie, která se jí ve spánku promítne jako sen. Přesně jak mě to Helena učila. Ležím u ní další dlouhé hodiny, koukám na její profil spící tváře a přemýšlím, co bych měl teď udělat. Nechci, aby po tomhle přestala vytvářet své představy, kde se mnou mluví. Je to jediný přímý kontakt, který s ní mám, i když o tom netuší. Nechci se toho vzdát a nechci se vzdát naděje, že jednou přijde na to, kdo ji opravdu hlídá. Uslyším za sebou jemný šustivý zvuk a otočím se za ním. Helena se tu zjevila a věnuje mi malý úsměv. „Máš hlavu plnou starostí.“ Neodpovídám, jen vylézám z postele a přecházím na druhou stranu pokoje ke zdi, kde si sedám na zem a Helena vedle mě. Objímá mě jedním křídlem kolem ramen a já se opřu o její rameno. „Byl jsem na ni moc rychlý. Snažil jsem se jí prozradit pravdu o tom, že ji hlídám, ale domnívala se, že jsem jen její představa jako vždycky. A rozplakala se.“ „I kdyby ti uvěřila, myslím, že by pro ni bylo i tak těžké ten fakt přijmout. Jak bys na něco takového reagoval ty?“ Na chvíli nad tím přemýšlím a pokouším se vžít do Majdiny role. Pak jen zakroutím hlavou. „To nevím.“ „Neměj strach, Danieli. Dej jí teď trochu času, ať si nechá vše projít hlavou a třeba se ti sama ozve."